Aldous Huxley – Konec civilizace

Četli jste knihu 1984 od George Orwella? Já sice zatím ne (chystám se, a to brzy), ale vím, že je to antiutopistický román popisující svět, ve kterém se naplnilo vše, čeho se obáváme nejvíce (např. ztráta svobody). Ale proč o tom vůbec píšu? Konec civilizace od Aldouse Huxleyho je totiž také antiutopie, akorát bere budoucnost z úplně druhé strany. Lidé jsou tvořeni tak, aby byli celý život šťastní. A to tvořeni myslím doslova. Neexistují rodiny, otcové ani matky – všichni vznikají uměle. V brzkém vývoji jsou mláďatům (děti), která jsou vytvářena většinou v „sadách” stejně vypadajících jedinců po desítkách, dodávány různé chemikálie, ať už pro podporu (nebo pozastavení) růstu nebo proti nemocem. Už v mládí začíná klíčový proces fordovské (Henry Ford byl zakladatelem a „bohem”) společnosti – predestinace.

Predestinace rozděluje obyvatele do pěti kast – alfy, bety, gamy, delty a epsiloni. Začíná už dodáváním chemikálií mláďatům – alfy dostávají chemikálie pro podporu růstu (výška je znakem významnějších lidí), protože z nich se stávají ti nejchytřejší, kdežto epsilonům se dává trochu alkoholu, aby se růst pozastavil. Epsiloni se „vyrábějí” rovnou po desítkách, protože budou využívaní na ty nejhorší práce a nepotřebují být každý jiný, jedinečný. Další fáze predestinace probíhá ve spánku, kdy se všem od narození až po téměř dospělost neustálým opakováním vštěpují do hlavy základní pravidla fordovské společnosti. Ta jsou mimo jiné soustředěna i na to, aby si lidé kupovali co nejvíce věcí a tak udržovali ekonomiku v chodu. Další (a pro společnost velmi důležité) pravidlo zní „všichni patří všem” – velmi časté střídání sexuálních partnerů je tedy naprosto přirozené. Všem to vyhovuje, protože sex je zábava a lidé nemají téměř žádné city (jejda, to jsem zmínil až teď?), takže nikdo nežárlí.

Jednoduše řečeno, v Konci civilizace jsou všichni naprosto spokojení. Práce je baví, a když zrovna nepracují, užívají si v pocitových kinech, při poslouchání syntetické hudby, v posteli nebo při sportování. A když přeci jenom mají špatnou náladu, vezmou si pár gramů somy, drogy bez negativních vedlejších účinků, a dalších pár hodin si užívají v „jiném světě”. Lidé fyzicky nestárnou, prostě po nějakém čase umřou. Nikomu nevadí, že neexistují knihy ani umění, protože ani nevědí, co to je. Fordovská společnost je ve svém smyslu dokonalá – ale upřímně, kdo z vás by v ní chtěl žít?

Děj se pohybuje okolo několika osob z fordovské společnosti a divocha z „necivilizované” společnosti (na Zemi existuje divošská rezervace, kde žijí zbytky pro nás normálních lidí, indiánů). I když je příběh těchto lidí zajímavý, podle mě slouží jen k tomu, aby se román pěkně četl a autor pomocí něho mohl pořádně popsat, jak by to mohlo v budoucnu vypadat (což je bezpochyby hlavní záměr knihy).

Nakonec by se slušelo knihu ohodnotit. Podle mě jde o knihu čtivou a velmi zajímavou, a rozhodně jsem se při ní zamyslel, jestli bych chtěl takhle žít (ne) a jestli naše civilizace spěje podobným směrem (ano).

Hodnocení: 5/5

Stručné porovnání myšlenek Konce civilizace a 1984 (díky kterému jsem se o knize dověděl) můžete shlédnout zde (anglicky).

Proč jsem ateista

Poznámka: v tomto článku se budu komentovat mnohá náboženství, ale nejvíce nejrozšířenější z nich – křesťanství

Nebyl jsem vychováván v rodině věřících. Mí rodičové jsou ateisté, takže jsem za mlada nemusel chodit do kostela, nemodlil jsem se a nikdo mi neříkal, že Bůh stvořil Zemi a vesmír a rozhoduje o osudu všech lidí. Nevyprávěli mi, že Ježíš Kristus byl synem boží a udělal za svého života (a smrti…) spoustu zázraků. Jsem za to svým rodičům velmi vděčný, protože mi umožnili rozhodnout se o své (ne)víře sám. Několikrát jsem o ní přemýšlel, párkrát četl, a už před dávnou dobou se rozhodl. V Boha věřit nebudu. Nikomu víru neberu, dokonce myslím, že to může být krásná věc. Myslet si, že po smrti se dostanu do Nebe, protože jsem se choval dobře. Nebo věřit na zázraky a na to, že nějaký z nich se mi stane.

Ale já se považuji za člověka, který se s problémy v životě umí poprat sám (ikdyž, pravda, moc závažné zatím nemám) a nepotřebuji něco (někoho), v co bych věřil, k čemu bych se modlil, aby se mi ulevilo, protože Bůh mě vidí a pomůže mi. Připadal bych si hloupě. Ale právě k tomu podle mě v dnešní době náboženství slouží. Aby lidem dávalo naději, že všechno se zlepší.

Původ náboženství je pro mě celkem zajímavé téma. Přemýšlení nad ním mi pomohlo ujasnit si pár věcí a utvrdit mě v mém přesvědčení. Vím, že náboženství je velmi staré, ale jeho začátky (pohanství) jsou pro mě nudné. Každopádně jedna zajímavá otázka se nabízí – proč vůbec vzniklo? Já jsem si na ní zkoušel odpovědět a dospěl jsem k názoru, že lidem se prostě nelíbí, když něčemu nerozumí. (Bože nebe, sešli mi na půdu vodu a ty, bože země, udělej ze semínka kytku nebo Koukněte, blesky! To se na nás asi bohové musí zlobit, protože jinak opravdu nevím, jak by se tam dostaly.) Ovšem pohanství je pro většinu dnešního civilizovaného světa ubohé, a tak se posunu trochu dál.

Egyptské náboženství hrálo obrovskou úlohu v jedné z prvních civilizací. Egypťané věřili, že jejich farao je převtělením samotného boha Hora – směšné, že? Ale přesto tomu věřili snad všichni tehdejší obyvatelé. (Snad až kromě samotného vládce, který si doufám uvědomil, že převtělením boha není.) Díky tomu ale byli Egypťané ochotni faraovi sloužit, takže to svůj účel splnilo, ať už je to úsměvné jak chce. A pak se najednou objeví Ježíš Kristus, Syn Boží, a lidi… mu uvěří. Osobně si myslím, že to byl dobrý lékař, který léčil nemocné lidi, a všechny mýty o něm mají na triku fanatičtí lidé, kteří psali Nový zákon, když byli zaslepeni Ježíšovo úžasností a moc nepřemýšleli na tím, co píší. Také si myslím, že církev vznikla hlavně proto, aby se zpeněžila víra tolika lidí.

Na náboženství (židovství, křesťanství a islám) se mi také nelíbí, že po lidech chce, aby uvěřili jediné (popř. dvěma) knize (knihám). (Teď sice beru Starý zákon nebo Nový zákon jako jednu knihu, ale to snad není tak velký prohřešek.) Věřící žijí celý život v nejistotě – ve víře v něco, co je ve své podstatě neuvěřitelné, a mají tomu uvěřit na základě knihy. Ale to ještě není vše – obě knihy byly napsané několika neznámými autory v rozmezí stovek let.

Nelíbí se mi, že Bůh všechny nevěřící pošle do pekla, do Nebe se můžou dostat jen věřící. Proč je pro Boha tak důležité, aby na něj někdo věřil, dokonce tolik, že jinak ho pošle do pekla? Zde je vidět snaha o to, aby věřícími bylo co nejvíce lidí. Někteří lidé podle mého názoru věří pouze ze strachu, aby se nedostali do pekla.

Jako poslední věc bych chtěl říci, že věřím na náhodu. Věřím, že vesmír vznikl Velkým třeskem a je to pro mě mnohem logičtější, než že ho vytvořil nějaký Bůh. Věřím, že život na Zemi vznikl naprosto přirozenou cestou, ikdyž to byla neuvěřitelně obrovská náhoda a je docela dobře možné, že nikde jinde ve vesmíru k tomu nedošlo. A že jsou některé věci nejasné? Radši budu žít v nejistotě, jak se něco stalo, než abych si řekl „to udělal Bůh…” a dál se tím nezabýval.

It is far better to grasp the Universe as it really is than to persist in delusion, however satisfying and reassuring. –Carl Sagan

(Uvědomuji si, že některé myšlenky v tomto článku jsou nedokončené a za to se omlouvám, ale snažil jsem se jejich počet omezit na minimum. Bez váhání článek komentujte, piště své postřehy atd. Ale dovoluji si upozornit, že všechny nenávistné nebo urážlivé komentáře směřující k věřícím nebo nevěřícím lidem budu mazat. Proto jsem ten článek nepsal.)

Haruki Murakami – Konec světa & Hard-boiled Wonderland

Haruki Murakami je současný spisovatel japonského původu. U nás je – tvrdím si říci – nepříliš známý, ikdyž to posuzuji pouze podle sebe (toto jméno jsem dříve neslyšel). Co jsem se tak koukal, tak jeho známá díla jsou například Norské dřevo nebo Kafka na pobřeží (tento název jsem ovšem již někdy slyšel), která si určitě později chystám přečíst, protože se mi líbí styl, kterým Murakami píše. 

Konec světa & Hard-boiled Wonderland je do češtiny zatím nejpozději přeložené dílo (2008) tohoto autora. Jde o příběh psaný v ich-formě, kde vyprávění probíhá střídavě ve dvou světech (Hard-boiled Wonderland v každé liché kapitole, Konec světa v každé sudé). Větší část knihy jsem si říkal, že bych klidně mohl přečíst nejdříve první svět a poté druhý, ale ke konci se oba velmi výrazně propojí. Hlavní postavě v obou světech budu říkat jednoduše „vypravěč” – jeho jméno v knize totiž nenajdete, což určitě patří k zvláštnostem této knihy.

V Hard-boiled Wonderlandu (který se odehrává v současném Tokiu) vypravěč pracuje jako kalkulátor, což je člověk, který se živí šifrováním dat takovým způsobem, aby data nemohl nikdo (kromě samotného kalkurátora) dešifrovat. Úhlavními nepříteli kalkulátorů jsou kódmani, jejichž úkolem je luštit jejich kódy. Vypravěč je jediný z kódmanů, kdo přežil operaci mozku, která jim byla provedena za účelem vměstnat jim do hlavy čip, který umožňuje mnohem dokonalejší šifrování dat – shuffling. Vypravěč to ale neví, zjistí to až později od starého vědce, který shuffling vymyslel. Vypravěč by měl být šťastný, ovšem s touto „dobrou” zprávou se zároveň dovídá i jednu špatnou…

Na Konci světa je vypravěč nový obyvatel Města. Město je velmi zvláštní – je „dokonalé”. Neexistuje tam žádné zlo, nikdo k nikomu necítí zlobu, závist nebo nenávist. To je ovšem vykoupeno hroznou cenou – nikdo tam necítí ani přízeň či lásku. Žádný obyvatel Města totiž nemá svou duši. Když do města přijde nový obyvatel, musí se nejprve zříci svého stínu. Ten je od něj oddělen a potom žije u Brány (vchod do Města) do té doby, než zeslábne a zemře – to většinou netrvá déle než jednu zimu. Potom se začne vytrácet obyvatelova duše. Vypravěčovi je zprvu svého stínu líto, ale ve Městě se mu začne líbit. Stane se z něho Čtenář snů, který má za úkol číst sny z lebek mrtvých zvířat, které jsou umístěné v Knihovně. Zamiluje se do Knihovnice, která mu se čtením snů pomáhá. Vypravěčův stín chce z Města co nejdříve utéci, protože cítí, že tam nepatří, a vypravěč – i přesto, že si nic z života předtím nepamatuje – uzná, že má pravdu.

Jsem velmi rád, že jsem tuto knihu dostal k Vánocům, protože jinak bych o ní s největší pravděpodobností v knihovně nebo v knihkupectví nezavadil. I přesto, že je delší, než jsem zvyklý (500 stran), vůbec jsem se u ní nenudil a vřele ji všem doporučuji.

Hodnocení: 4,5/5

James Clavell – Král krysa

Král krysa je první napsanou knihou z Clavellovy Asijské ságy, která obsahuje šest románů soustředěných v asijském prostředí celkově v období 17. až 20. století. Po silném zážitku z tého knihy se chystám přečíst i další z této ságy.

Děj se odehrává ke konci druhé světové války na území Japonska. Tam leží Čangi – zajatecký tábor, kde žije asi osm tisíc vojáků: převážně Angličani, Australani, Novozélanďané a Kanaďani. Nachází se tam věznice a vedle ní stojí i několik baráků, ve kterých žijí důstojníci a vyšší důstojníci. A v jednom baráku žije i dvacet pět amerických vojáků.

Situace tam vypadá tak, že všichni zajatci jsou silně podviživení a nemají co na sebe. Přes někoho v táboře prodávají všechny své věci – pokud ještě nějaké mají – a za získané peníze kupují jídlo. Tedy, ne tak úplně všichni. Existuje jedna výjimka, okolo které se celá kniha točí – desátník Král. Král je jeden z těch pětadvaceti amerických vojáků. On jediný si žije – dá se říct – v blahobytu. Nosí normální oblečení, jí normální jídlo, má spoustu všemi chtěných cigaret. Všichni v táboře mu závidí, a jemu se to líbí. A jakže to všechno získal? Král je totiž ten někdo, přes kterého všichni prodávají své věci. Status obchodníka si získal svou inteligencí, důvtipem a čestností. Tedy, čestností. Je sice pravda, že ještě nikdy neshrábnul všechny peníze, co za danou věc získal, ale na druhou stranu si bere hodně velkou část. Je to vlastně takový opak Robina Hooda – chudým bere a bohatým (sobě) dává. Nezáleží mu na tom, jak se mají ostatní – jeho heslo je, že každý se stará sám o sebe. Otázkou ovšem je, jak dlouho mu to ostatní budou trpět.

Hodnocení: 5/5; kniha je velmi dobře napsaná, autor dokázal popsat bídu, která v táboře panuje. Proto jsem se vcítil (alespoň do té míry, do jaké se člověk, který danou situaci nikdy nezažil, může vcítit) do pocitů obyvatelů tábora na konci knihy, kdy… no, přečtěte si to raději sami. Zásluhu na tom má určitě fakt, že Clavell sám byl při druhé světové válce zajatcem v Čangi, a ikdyž děj není založen na pravdě, určitě do knihy vmísal své vlastní pocity z tohoto pobytu.

Muž z la Manchy

Muž z la Manchy je divadelní představení (muzikál), které jsem měl možnost vidět v divadle Na Fidlovačce.

Miguel Cervantes, básník a spisovatel divadelních her, se ocitá ve vězení se svým sluhou poté, co se pokouší uzavřít kostel svaté inkvizice. Tam čeká na soud. S pomocí spoluvězňů začne hrát divadlo o Alonsovi la Mancha, venkovském zemanovi, který se spolu se svým sluhou Sanchou vydává do světa jako rytíř don Quijote, ikdyž ve skutečnosti rytíř není.

Na začátku cesty se odehraje známá bitva s větrným mlýnem – tedy s obrem, jak to vidí don Quijote. Po bitvě uvidí don Quijote v dálce velký hrad a chce se k němu vydat, protože chce být pasován na rytíře tamním pánem. Sancho sice vidí místo hradu hospodu, ale už ví, že jeho pán má trochu jiný pohled na svět, a tak neodporuje.

Hrad samozřejmě není hrad, ale hospoda. Hospodský ale s vidinou zisku přitvrdí donu Quijotovi a prohlásí se za pána hradu. Slíbí mu, že ho příští den ráno pasuje na rytíře.

V hospodě se nachází Aldonza, do které se okamžitě don Quijote zamiluje. Považuje ji za svou vysněnou ženu Dulcineu. Ta ho nejprve odmítá jako blázna, ale později se jí začne zamlouvat.

Mezitím se v sídle Alonsa la Mancha jeho budoucí zeť rozhodne, že svého (budoucího) tchána vyhledá a zkusí ho přivézt k rozumu. Nakonec se mu to povede, ikdyž don Quijot omdlí. Když se zpět ve svém sídle probudí zase jako Alonso, cítí, že umírá. Rozhodne se proto, že sepíše svou poslední vůli. Když ale začíná diktovat, komu co odkáže, do pokoje vtrhne Aldonza a snaží se ho přesvědčit, že je don Quijote. Alonso si na svůj druhý život zpočátku nepamatuje, ale pak si náhle vzpomene, vyskočí na nohy a chce zase cestovat po světě jako don Quijote. Téměř hned se ale složí zpět na postel, mrtvý.

Muzikál byl hrán zvláštní formou – divadla v divadle. Hlavní roli (dona Quijota) hrál bavič Petr Rychlý, Sanchu Panza hrál Václav Svoboda a Aldonzu (Dulcineu) hrála Tereza Bebarová.

Hodnocení: 3/5; sice to občas byla nuda, ale jinak celkem vtipné

Roald Dahl – Můj strýček Oswald

Od Dahla jsem zrovna nedávno přečetl Princeznu a pytláka a co jsem na konci recenze slíbil, tak také plním. Další kniha, co se mi od něho dostala pod ruku, se jmenuje Můj strýček Oswald.

Kniha obsahuje zápisky z deníku autorova smyšleného strýčka Oswalda. Oswald je už v sedmnácti letech velkým milovníkem žen, dobrého jídla a vína. Předčasně dokončí střední školu v Anglii a na rok zamíří do Francie. Při rozlučkové párty v Anglii ale slyší vyprávění majora Grouta (přítele svého otce), které mu má změnit život. Major se v něm zmiňuje o puchýřnících – broucích ze Súdánu. Prášek, který vznikne rozdrcením jejich usušených těl, funguje jako nesmírně účinné afrodisiakum. Množství odpovídající pouze hlavičce špendlíku udělá s mužem divy. 

Oswald nelení a okamžitě po příletu do Francie oznámí své dočasné rodině, že s kamarády na pár dní pojede na venkov. Místo toho se ale vydá do Súdánu, kde nakoupí pět liber prášku z puchýřníků za padesát anglických liber. Ve Francii Oswald využije svého důvtipu, aby se o prášku dozvěděla „vyšší (bohatší) společnost“, a následně na něm vydělá sto tisíc liber – jeho vklad se mu tak dvoutisíckrát vrátí. Ale Oswaldovi to nestačí. Chce si vydělat rovnou milion liber, aby si zbytek života mohl užívat luxusu, a tak – zpět v rodné Anglii – zkombinuje svůj „vynález“ s objevem svého profesora Woresleye. Otázkou ovšem je, jestli jim jejich svým způsobem geniální nápad vyjde.

Můj strýček Oswald je kniha vskutku bravůrní. Připadala mi docela humorná a jistý (ikdyž pouze lehký) nádech erotična tomu byl třešnička na dortu. Příběh strýčka Oswalda je extrémně čtivý a velmi dobře vás zabaví na (teď už bohužel) dlouhé zimní večery. Pokud máte Dahla rádi, tuto knihu si určitě přečtěte, a pokud ho neznáte, myslím že touto knihou je docela vhodné se seznamováním začít :o). 

Hodnocení: 5/5; docela dlouho jsem se rozhodoval mezi 4 a 5, nakonec jsem se přiklonil k té lepší variantě

Ivan Mládek – Zápisky šílencovy

Když jsem se rozhodoval, kterou knihu z mé bedny si přečtu jako další, oko mi padlo na knihu se zajímavým obalem (později jsem zjistil, že to je jeden z Mládkových obrazů, které se vyznačují opačnou perspektivou – pár dalších jich je uvnitř knihy) a neméně poutavým názvem - Zápisky šílencovy. Zaujalo mě jméno autora – Ivan Mládek, kterého jsem znal jen jako zpěváka skupiny Banjo Band. Už podle názvu bylo jasné, že se bude jednat o humornou knihu, tak jsem jen doufal, že ten humor bude alespoň průměrný. To jsem se ale velmi mýlil!

Kniha pojednává o Zuzanovi Hlaváčkovi. Je rozdělena na čtyři části. První z nich je Moje rodina, kde Zuzan popisuje členy své rodiny. Druhá pak nese název Úterý - v ní popisuje běžný všední den. Ve třetí části Láska, zrada, Macocha vypráví o tom, jak se zamiloval a následně kvůli odmítnutí milované chtěl spáchat sebevraždu. A v poslední části - Boženka - hovoří převážně o své dceři (Božence). Na začáku, na konci a mezi jednotlivými částmi knihy jsou vloženy texty některých Mládkových písní.

Smát jsem se začal už na prvních stranách. Mládkův humor mě opravdu dostal. Kniha začala výborně a do konce už nepolevila. Některé vtípky jsou opravdu brilantní, nezapomenutelné, a ikdyž bych se o ně s vámi rád podělil, neudělám to – zmařil bych tak pár záchvatů smíchu těm, kteří si knihu budou číst. Nakonec mi bylo docela líto, že je kniha tak krátká (má asi 80 stran v malém formátu – přečetl jsem jí mezi přestávkami ve škole), ale možná to je její silná stránka – člověk si jí může přečíst vícekrát a tak si ji lépe zapamatuje.

Knihu opravdu velmi doporučuji, tak hodně jsem se už dlouho u ničeho nezasmál. Dokonce jsem si knihu přečetl hned dvakrát po sobě, aby se mi více vryla do paměti. Příběhy vyšinutého Zuzana by totiž byla škoda zapomenout. Také se chystám pořídit si některou jinou Mládkovu knihu a doufám, že se u ní pobavím alespoň z půlky tak, jak jsem se pobavil u Zápisek šílencových.

Hodnocení: 5/5

Roald Dahl – Princezna a pytlák

Když jsem byl naposled v knihkupectví, zaujalo mě tam pár nových titulů. Určitě to byl Obchodník se smrtí, kterého jsem si následně koupil. Dále to byly dvě nové knihy od Roalda Dahla – To sladké tajemství života (a jiné povídky) a Princezna a pytlák. Od Dahla jsem zatím četl pouze dvě knihy – vlastně dva soubory povídek - Velký samočinný větostroj  (a další povídky) a Přepínám. Větostroj se mi líbil velmi a v Přepínám (jeho první dílo) bylo alespoň pár dobrých povídek, takže jsem si hned Princeznu a pytláka chtěl koupit. Překážkou mi ale byla cena – nechtělo se mi za 60 stran tak malého formátu dávat 200 Kč – takže jsem knihu odložil zpět a řekl si, že si jí raději půjčím v knihovně. A když už jsem tam (v knihovně) byl, tak jsem si rovnou půjčil další tři knihy od Dahla. Ale o nich někdy jindy.

Kniha – jestli se to takhle dá nazývat – obsahuje dvě povídky: „Princezna a pytlák“ a „Princezna Mammalia“. Obě budete mít přečtené maximálně za půl hodiny, protože je to opravdu malý formát stran (nejvíc mi to sedí k C6) a docela velká písmena. Navíc každá strana je popsaná asi tak do půlky (vertikálně). Je vidět, jak se vydavatelé snažili, aby kniha měla více než 20 stran, na kterých bych jí normálně odhadoval. 

První povídku (Princezna a pytlák) jsem přečetl za čtvrt hodiny. Vypráví příběh o Hengistovi, ošklivém, ale silném a hbitém mládenci, kterého se všechny ženy štítí a nebaví se s ním (právě kvůli jeho vzhledu). Hengist si ale brzy najde jinou zálibu, než koukat na děvčata. Čím dál častěji se vydává do lesa, nejdříve jen sledovat přírodu, později i lovit zvěř. Jednoho dne, když se vydá na lov, v lese uvidí princeznu z místního království. Nejprve chce vylézt ze stínu stromu, za kterým se schovává, ale pak si uvědomí, že princezna by – kdyby se jí ukázal – utekla. Za chvíli se mezi stromy vynoří kanec, kterého loví královská lovecká skupina, a řítí se přímo na princeznu. Hengist se rozeběhne za kancem, vyskočí a chytí ho za kly. Tím ho skolí na zem, a když se pak kanec snaží vstát, Hengist ho usmrtí. A co bude dál? To se zde už nedozvíte.

Druhou povídku jsem přečetl za 10 minut. Myslím, že má rozhodně lepší zápletku než první. Vypráví o princezně jménem Mammalia, která se jednoho dne probudí úplně proměněná, že se skoro nepozná v zrcadle. Z nijak pěkné dívky se najednou stala nádherná mladá dáma. Její život se hned mění, protože pro ní každý muž dělá, co jí vidí na očích. Mammalii se začíná moc, kterou nad muži má, čím dál víc líbit. Dojde to až tak daleko, že začne usilovat o život svého otce, aby získala jeho trůn. Ale znáte to pořekadlo: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

U obou povídek se mi líbí, že děj ubíhá tak rychle. Nevyskytuje se v nich zbytečně dlouhé popisování podrobností. Na druhou stranu je velká škoda, že jsou v knize jenom dvě, protože bych chtěl další povídky takového rázu. Takhle si knihu ani nejde pořádně užít. Naštěstí mám po ruce ještě další Dahlovy knihy, které jsou už podstatně delší. O nich vám napíšu později.

Hodnocení: 4/5

John Irving – Svět podle Garpa

John Irving je slavný americký spisovatel, který se proslavil především románem Svět podle Garpa. Kniha mě lákala svým názvem, protože mi připadalo, jako bych ho od někud už znal. Asi mi o něm kdysi vyprávěli rodiče, ale nejsem si tím jistý. Každopádně jsem si nepamatoval, co mi o ní kdo říkal, takže jsem se na ní vrhl, aniž bych věděl, o čem bude.

Garpova matka Jenny Fieldsová, pracující jako zdravotní sestra, v sobě chová odpor ke všem mužům. Přesto chce mít dítě – a to vlastní. Naštěstí do nemocnice, kde pracuje, jednoho dne dovezou akutní případ – technika seržanta Garpa, kterému se do mozku dostaly střepiny a jediné, co dokáže dělat, je vyslovovat své jméno (a také masturbovat, abych náhodou něco nevynechal). Jenny Fieldsová si ho kvůli jeho nevinnosti oblíbí a rozhodne se, že právě s ním bude mít dítě – a tak je jedné noci, kdy Jenny vystřídá Garpovu ruku, počat budoucí spisovatel T. S. Garp. Za pár týdnů po početí seržant Garp umírá. Když se Jenny za devět měsíců narodí chlapec, chce ho pojmenovat po otci. Uvědomí si ale, že nezná jeho jméno, a proto ho pojmenuje pouze iniciály T. S. – což jsou počáteční písmena Technik Seržant. 

Jenny se s Garpem přestěhuje do areálu chlapecké Steeringské školy, kde získá práci jako zdravotní sestra. Později do této školy chodí Garp. Ten v patnácti letech začne provozovat zápas, na kterém se seznámí s Helenou – trenérovou dcerou – a následně se do ní zamiluje. Helena ale prohlásí, že její muž bude muset být spisovatel, a tak Garp začne psát. Jeho povídky jsou z počátku špatné, ale snaží se dál. Po ukončení střední Steeringské školy se Garp na Heleninu radu odstěhuje do Evropy – konkrétně do Vídně -, aby tam načerpal inspiraci. Jenny letí s ním. Garp se tam postupně zlepšuje v psaní. Vyvrcholením jeho práce je povídka Hotel Grillparzer. Jeho matka mezitím pracuje na autobiografické knize s názvem Sexuálně podezřelá, která ji následně proslaví po celém světě. Jenny začne být označována za feministku, ikdyž ona sama se za ní nepovažuje.

Jenny se se synem přestěhuje zpátky do ameriky, kde se Garp ožení s Helenou (té se totiž Hotel Grillparzer líbí a začne Garpa považovat za pravého spisovatele). Následuje život Garpa – jako pouze průměrného spisovatele -, Heleny – jako učitelky anglického jazyka – a Jenny – jako ženami milované a muži nenáviděné feministky. Musím říct, že kniha mě zprvu docela zaskočila, ale nakonec se z ní vyklubala kniha velmi dobrá. Na můj vkus je sice až moc dlouhá (cca 550 stran), ale zase velmi čtivá. Proto tuto knihu doporučuji všem, kteří mají o čtení zájem.

Hodnocení: 4/5

Hugh Laurie – Obchodník se smrtí

O knize Obchodník se smrtí jste nejspíše už slyšeli. U nás vyšla nedávno, zatímco byla napsaná už před dvanácti lety (1996), a to představitelem hlavní role (nejen) mnou oblíbeného seriálu Dr. House. Dozvěděl jsem se o ní docela náhodou v Metru, které normálně nečtu. Podle popisu vypadal Obchodník se smrtí jako dobrá kniha, a tak jsem se rozhodl, že se na ni blíže podívám v knihkupectví. Přečetl jsem si prvních dvacet stránek a následně si knihu koupil. Asi bych měl upozornit, že kniha nemá nic společného s filmem Obchodník se smrtí v hlavní roli s Nicolasem Cagem, jedná se pouze o shodu v českém překladu (v originálním názvu: kniha – The Gun Seller, film – Lord of War).

Hlavní postavou je bodyguard Thomas Lang, kterému je jistým McCluskym nabídnuta nájemná vražda obchodníka Alexandra Woolfa. Thomas ale návrh odmítne a chce Woolfa varovat. Když ale přijde do obchodníkova bytu, někdo ho napadne (až později se dozví, že útočník byl Woolfův bodyguard). Porvou se spolu a Thomas ho nakonec téměř zabije. V bytě se objeví Sára, obchodníkova dcera. Neuvěří v Thomasovu verzi a myslí si, že přišel zabít jejího otce. Zavolá policii.

Do případu se zapojuje ministerstvo obrany. Zjistí, že Thomas byl najatý na Woolfovu vraždu, a nevěří, že nabídku odmítl. V jeho bytě najdou i zbraň. Thomas ale žádnou zbraň nemá – někdo to na něj musel nastražit. Také mu vrtá hlavou, proč byl ve Woolfově bytě bodyguard, když sám Woolf tam nebyl? A kdo si ho na vraždu Woolfa najal? Příběh se začíná komplikovat, ale u těchto otázek zdaleka nekončí.

Celkově se mi kniha docela líbila – je plná humoru, který se mi zamlouvá, a nemůžu říct, že bych se nudil. Nepřipadala mi dlouhá, ikdyž má 400 stránek. Někdo knihu přirovnává k detektivce, mně tak nepřipadá. A i kdyby to detektivka byla, nevadilo mi to. Jedna věc je ale pro mě jasná – byla to kniha čtivá a napínavá. Také mě docela (mile) překvapilo, že se chvíli (ikdyž malou) děj odehrával v Praze. To se v žádných zahraničních knihách, co jsem zatím četl, nestalo. 

Ale abych jen nevychvaloval, našel jsem i jednu stinnou stránku. V knize je nejhorší asi to, že v ní vystupuje mnoho postav – až tolik, že se mi začly míchat dohromady a přestal jsem se v nich orientovat. Dokonce jsem některé během čtení zapomněl úplně, a když se tam znova objevily, nemohl jsem si vzpomenout, kdo to sakra je.

Hodnocení: 4/5