Víkend

Pro dnešek jsem napsal takovou mírně oslavnou báseň na víkend.

Teď v pátek víkend je přede mnou zase,
školu jsem hned pustil z hlavy,
já v sobotu na kole po své trase,
pojedu přes trsy trávy.

Teď natáhnu se na záda,
a stres hned ze mě opadne,
všechno je zase paráda,
chuť na čtení mne popadne.

Otevírám Na plechárně,
super to knihu Steinbeckovu,
začítám se do ní hravě,
a s čtením jen tak nepřestanu.

A když pak pozdě v noci,
začnou již klesat víčka má,
nemůžu si pomoci,
do říše snů se propadám.

O škole

Pro dnešek jsem si připravil báseň na téma škola. Snažil jsem se do ní vložit své pocity o ní, ikdyž se mi to nemuselo povést (báseň je báseň, nejde se tam vyjadřovat tak přesně jako v próze).

Už nikdy nechci vstávat brzo ráno,
ať se do té školy stihnu dostat -
proč tak hloupě zákony je to dáno,
že pořádně nemůžu se prospat?

Škola naučí mě pouze,
samé nepotřebné kraviny,
v lavici vždy sedím dlouze,
což jen bolesti zad zaviní.

Nebylo by lepší, přeci,
učit se jen, co chci se učit,
než trpět ostatní kecy
a každý den tím sebe mučit?

Pravda však je však krutá, ouha -
že nic nedá se s tím podniknout:
bude trvat léta dlouhá,
než budu moct pryč uniknout.

Škola je převážně vážně nanic,
do budoucna téměř nic mi nedá,
o životě naučí mě pranic,
z toho až žaludek mně se zvedá.