Jak si vážíme informací v době Wikipedie

Lukáš Hejtmánek mi poslal následující zprávu:

Hele, tak mě ráno napadlo, když jsi ten wikipedista :), co si myslíš o tom principu jako obecně? Že kdokoli má bez většího úsilí přístup ke strašně moc informacím. Mně, jako psychologogovi, v tom chybí pak princip motivace. Vzhledem k tomu, že nemusíme vynakládat úsilí na to to hledat a vzdělávat se, pak si logicky i míň zapamatujeme a vůbec si informací nevážíme. A máš pocit, že jsou témata, která by se tam neměla rozebírat? Nebo jsi pro zcela otevřený encyclopedistický svět, kde každý si může snadno zjisti co chce?

Následující příspěvek je mou odpovědí.

Logo Wikipedie

V dnešní době si téměř každý z nás, když něco neví, sedne k počítači, zapne si internetový prohlížeč a do Googlu jednoduše napíše, co potřebuje vědět (v nějaké rozumné formě, aby nás počítač správně pochopil). Ve velkém procentu případů se nám mezi prvními stránkami nabídne Wikipedie, která často dotaz zodpoví (pokud hledáme v angličtině, naše šance na úspěch se dramaticky zvyšují). V nejlepším případě použijeme ještě další zdroje, které nám informaci potvrdí, a my s ní pak nakládáme podle svého gusta. Konečným cílem Wikipedie je „to compile the sum of all human knowledge into a Web-based, free content encyclopedia“ (česky zhruba: zahrnout všechno lidské vědění do internetové svobodné encyklopedie). To je zajisté šlechetný cíl a nutno podotknout, že se to do jisté míry daří (anglická Wikipedie obsahuje v době psaní toho článku těsně pod 4 miliony článků a je tak zdaleka největší encyklopedií, kterou kdy lidé vytvořili). Se zjevnými výhodami svobodně dostupných informací přicházejí ale i negativní aspekty, z nichž mou (a očividně i Lukášovu) mysl dráždí hlavně jeden: když můžeme pár kliknutími vědět (téměř) vše, co potřebujeme, budeme si pak této vědomosti vážit? Dokážeme ji uchovat v paměti a pak ji využít stejně, jako kdybychom ji pracně vyhledávali v knihovně?

Intuitivní odpovědí je i pro mě, aktivního a nadšeného wikipedistu, jasné „ne“. Považuji za logické, že když se budu trápit tři hodiny v knihovně, abych se něco dozvěděl, budu si to pamatovat mnohem lépe, než když informaci najdu za minutu na Internetu. Navíc, jak je v poslední době nepěkným zvykem, když zkopíruji referát z Wikipedie, tím spíše si nic pamatovat nebudu. Když něco dostanu bez námahy, nevážím si toho tolik, jako když pro to musím dřít — to je asi jasné a dále to nemá moc cenu rozebírat. Nyní je ale potřeba zamyslet se nad tím, jestli je tato nevýhoda tak zásadní, jak se na první pohled může zdát, resp. jestli převažuje nad výhodami.

A mou odpovědí je opět ne. Fakt, že se mohu dovědět téměř cokoliv v podstatě hned, je dle mého názoru naprosto zásadní pozitivum (samozřejmě, že informace musí být pravdivá, což je ale otázka pro jinou diskusi). Znamená to, že mě nikdo nemůže jednoduše obalamutit klamavými tvrzeními. Znamená to, že když se rychle potřebuji něco dovědět o nějaké významné osobě, události, společnosti, vědeckém poznatku atd., mohu. Samozřejmě si nevytvořím komplexní obrázek, ale minimálně si ověřím některá fakta a dozvím se, kde mohu zjistit více. Možná si toho moc nezapamatuji, ale jde mi o to vůbec? Mně osobně např. u většiny témat  stačí, že si zhruba zapamatuji hlavní myšlenky a názor, který si při čtení vytvořím. Detaily většinou znát nepotřebuji, protože vím, že je kdykoliv mohu dohledat. (Nevýhodou ovšem je, když pak svůj názor prezentuji ostatním a nedokážu uspokojivě odpovědět na otázku, proč si myslím to, co si myslím.) Jestli chci o nějakém tématu opravdu něco vědět, nebudu číst Wikipedii, ale odborné články a knihy. Pokud např. potřebuji vypracovat referát, asi bych opravdu něco vědět měl. Když mi ale učitel povolí předčítat z papíru, na kterém mám text okopírovaný z Wikipedie, je zde něco špatně. U takových případů je dle mého názoru hloupost stěžovat si na Wikipedii, problém je někde jinde.

A teď stručně k poslední otázce: A máš pocit, že jsou témata, která by se tam neměla rozebírat?  Jednoduše řečeno, nemám. Pokud článek splňuje zásady wikipedistického článku — žádný vlastní výzkum, ověřitelnost, věrohodné zdroje, významnost, nezaujatý úhel pohledu –, má v encyklopedii určitě své místo.

Reklamy

Michio Kaku – Paralelní světy

paralelnisvety

Protože mě baví číst si o vesmíru a chtěl bych ho alespoň v nějaké míře pochopit, vzal jsem si z regálu ve školní knihovně knihu s pěkným obalem a poutavým názvem Paralelní světy od amerického fyzika a popularizátora vědy Michia Kaku. V té době jsem ho ještě neznal, ale naštěstí zapůsobil efekt pěkné obálky.

Kniha mě okamžitě zaujala a četl jsem ji, myslím, mnohem rychleji než většinu beletrie. Možná to bylo tématem, resp. tím, že mě opravdu zajímá, ale navíc Kaku umí psát opravdu poutavě a srozumitelně. Při čtení jsem si uvědomil, jak moc důležité jsou zrovna v kosmologii paralely, protože s nimi si různé složité události a teorie dokážu představit mnohem jednodušeji, lépe si je pamatuji a mohu je pak celkem lehce vysvětlit ostatním.

Kniha má asi 350 stran spolu s poznámkami (resp. zdroji některých výroků), slovníčkem, doporučenou literaturou a rejstříkem (což jsou sice drobnosti, ale pomohou s pozdějším osvěžováním získaných znalostí). Tato délka je podle mě velmi dobře využita – je dostatečně velká na to, aby se do ní vešlo všechno důležité, a tak akorát malá, aby kniha nezačala nudit.

A o čem tedy je? O základních (a/nebo populárních) otázkách týkajících se vesmíru – o jeho vzniku a zániku, o tom, jak funguje, o černých či červích dírách, strunách, stroji času, paralelních vesmírech… Slibuji vám, že jestli vás vesmír fascinuje, po přečtení Paralelních světů bude ještě víc. A navíc mu budete snad alespoň trochu rozumět. Samozřejmě je pravda, že téměř nic o něm se neví s jistotou, ale Michio Kaku předkládá přesvědčivé argumenty založené nejen na vědeckém pozorování, ale i na myšlenkových pokusech. Většinou je struktura postupu taková, že nás seznámí s původní teorií týkající se nějakého problému — např. černých děr – a poté postupuje chronologicky tak, jak se situace vyvíjela. (Někdo navrhne teorii, ale druhý člověk v ní nalezne problém. Při řešení tohoto problému se zjistí, že původní teorie je chybná, ale je navržena nová teorie, která problém vyřeší. Ale… — Určitě si to umíte představit.) Líbí se mi, že nám Kaku nevnucuje své názory, ale pohlíží na problémy ze všech stran. Ke konci knihy nabízí pár otázek o vesmíru, lidech a jejich smyslu k zamyšlení.

Hodnocení: 5/5

O mešitě u Ground Zero

Krátké zamyšlení, které jsem měl za úkol napsat.

Chtěl bych se podělit o svůj názor na plánovanou stavbu muslimské mešity u Ground Zero. Newyorčané a vlastně (téměř) všichni Američané jsou jednoznačně proti stavbě této mešity, považují to za naprostou nehoráznost. Někteří se bojí, že když muslimům projde tohle, tak už se nebudou bát udělat cokoliv a nakonec ovládnou Ameriku. Nechápou, jak můžou mít takovou drzost, že si postaví mešitu tak blízko od místa, kde jejich přívrženci spáchali atentát. A já jim na to jen chci říct: „Chill out, people!“

Problém je podle mě hlavně v tom, že lidé tuto situaci moc řeší. Vymýšlejí a přidávají této stavbě významy neuvěřitelných rozměrů. Je to proto, že na muslimy svalují vinu za útok na Dvojčata a jsou za to na ně pořádně naštvaní. Nechci, aby to vyznělo tak, že muslimy obhajuji, jen si myslím, že je hloupé být naštvaný na každého muslima za to, že někteří následovníci jejich víry tento strašný čin vykonali. Argument, že Newyorčané nechtějí v blízkosti této tragédie vidět mešitu a přívržence islámu, je podle mě celkem pochopitelný (také jsem trochu xenofobní a muslimy v lásce nemám), ale zcela irelevantní, protože to je problém smýšlení těchto lidí a není tudíž objektivní. To, že si budou tuto mešitu spojovat s atentáty a budou ji považovat za provokaci nebo dokonce za jakýsi výsměch, je také jejich problém, protože tak to očividně plánované není. Abych to shrnul, nevidím žádný (ani morální) problém v tom, že u Ground Zero bude stát mešita. Neříkám, že se mi to líbí, sám za sebe bych jí tam mít nechtěl, ale to jen kvůli mému ne zrovna kladnému vztahu k náboženství všeobecně. To je ale jen můj osobní názor a chápu, že je nedůležitý a vůbec by mě nenapadlo ho prosazovat. Při posuzování takovýchto záležitostí by se podle mě mělo postupovat racionálně a ne emocionálně, tak jak se to děje zrovna u této kauzy. Chápu, je to těžké, protože útoky na Dvojčata byly opravdu strašlivé, ale postavení mešity nemusí být tak obrovská věc, na jakou to vypadá. Vinu na tom mají podle mě i média, která toto téma důkladně rozpitvala.

Ano sexuální výchově

Tento text jsem napsal pro MF Dnes (Studenti čtou a píší noviny). Téma znělo „Patří sexuální výchova do škol?“ a vybral jsem si podotázku „1. Na kterou stranu sporu se přikláníte? Co Vás k tomu vede?“

Na začátech bych chtěl prohlásit, že se cítím být odpůrcem sexuální výchovy na školách. Když už víte toto, překvapí vás možná moje další věta: Sexuální výchova by se ve škole učit měla. Tyto dvě věty si ve skutečnosti neodporují, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pokusím se to vysvětlit.

Myslím si, že o sexualitě by s dětmi měli mluvit rodiče. Tak to bylo dříve, kdy pouze myšlenka na výuku tohoto „předmětu“ ve škole musela být směšná, a tak by to mělo být i dnes. Lidská sexualita je totiž něco intimního, něco, o čem jen tak nemluvíme, a o čem je tedy některým třeba trapné učit se nebo na veřejnosti mluvit. (Asi by bylo dobře, kdyby to tak nebylo, ale to už je věc jiná.) Za ideálních podmínek by si měli rodiče s dětmi na pár večerů sednout a všechno jim povědět. Je mi jasné, že rodiče se mohou cítit trapně, stejně jako dětem může být trapné povídat si o sexu s rodiči, ale ne všechny věci v životě jsou příjemné, a toto je jedna z těch důležitých. Také je určitě rozdíl, kdy se k tomu rodiče odhodlají – jestli je dítěti deset let, určitě se stydí mnohonásobně méně než čtrnáctiletý puberťák (a v tomto věku už je většinou pozdě). Navíc někdy stačí málo, děti se mohou zbytek dovědět například přes Internet, když jim (pro jistotu) rodiče poradí, kde hledat.

Takhle by to tedy mělo fungovat, ovšem háček je v tom, že svět ideální není, a bylo by naivní si myslet, že se tento scénář odehrává v každé rodině. Děti pak třeba nemají ani ty nejzákladnější informace (o používání ochrany, pohlavních nemocech, problémech s výchovou dítěte atp.) nebo je mají zkreslené a nepravdivé, protože je získali z nedůvěryhodných zdrojů (ať už jsou to pochybné internetové stránky nebo starší kamarádi). Z tohoto důvodu považuji sexuální výchovu na školách za nutnost. Samozřejmě je složité dohodnout se, co přesně se bude učit a co už ne, a když příručku pro školy napíše skupina úchylných a odporných lidí (takový názor jsem si utvořil, když jsem si přečetl výňatky z publikace, okolo které se točila nedávná kauza), nadělá to více škody než užitku.

Přečtěte si ještě jednou první dvě věty, snad vám teď přijdou pochopitelnější.

Aldous Huxley – Konec civilizace

koneccivilizaceČetli jste knihu 1984 od George Orwella? Já sice zatím ne (chystám se, a to brzy), ale vím, že je to antiutopistický román popisující svět, ve kterém se naplnilo vše, čeho se obáváme nejvíce (např. ztráta svobody). Ale proč o tom vůbec píšu? Konec civilizace od Aldouse Huxleyho je totiž také antiutopie, akorát bere budoucnost z úplně druhé strany. Lidé jsou tvořeni tak, aby byli celý život šťastní. A to tvořeni myslím doslova. Neexistují rodiny, otcové ani matky – všichni vznikají uměle. V brzkém vývoji jsou mláďatům (děti), která jsou vytvářena většinou v „sadách” stejně vypadajících jedinců po desítkách, dodávány různé chemikálie, ať už pro podporu (nebo pozastavení) růstu nebo proti nemocem. Už v mládí začíná klíčový proces fordovské (Henry Ford byl zakladatelem a „bohem”) společnosti – predestinace.

Predestinace rozděluje obyvatele do pěti kast – alfy, bety, gamy, delty a epsiloni. Začíná už dodáváním chemikálií mláďatům – alfy dostávají chemikálie pro podporu růstu (výška je znakem významnějších lidí), protože z nich se stávají ti nejchytřejší, kdežto epsilonům se dává trochu alkoholu, aby se růst pozastavil. Epsiloni se „vyrábějí” rovnou po desítkách, protože budou využívaní na ty nejhorší práce a nepotřebují být každý jiný, jedinečný. Další fáze predestinace probíhá ve spánku, kdy se všem od narození až po téměř dospělost neustálým opakováním vštěpují do hlavy základní pravidla fordovské společnosti. Ta jsou mimo jiné soustředěna i na to, aby si lidé kupovali co nejvíce věcí a tak udržovali ekonomiku v chodu. Další (a pro společnost velmi důležité) pravidlo zní „všichni patří všem” – velmi časté střídání sexuálních partnerů je tedy naprosto přirozené. Všem to vyhovuje, protože sex je zábava a lidé nemají téměř žádné city (jejda, to jsem zmínil až teď?), takže nikdo nežárlí.

Jednoduše řečeno, v Konci civilizace jsou všichni naprosto spokojení. Práce je baví, a když zrovna nepracují, užívají si v pocitových kinech, při poslouchání syntetické hudby, v posteli nebo při sportování. A když přeci jenom mají špatnou náladu, vezmou si pár gramů somy, drogy bez negativních vedlejších účinků, a dalších pár hodin si užívají v „jiném světě”. Lidé fyzicky nestárnou, prostě po nějakém čase umřou. Nikomu nevadí, že neexistují knihy ani umění, protože ani nevědí, co to je. Fordovská společnost je ve svém smyslu dokonalá – ale upřímně, kdo z vás by v ní chtěl žít?

Děj se pohybuje okolo několika osob z fordovské společnosti a divocha z „necivilizované” společnosti (na Zemi existuje divošská rezervace, kde žijí zbytky pro nás normálních lidí, indiánů). I když je příběh těchto lidí zajímavý, podle mě slouží jen k tomu, aby se román pěkně četl a autor pomocí něho mohl pořádně popsat, jak by to mohlo v budoucnu vypadat (což je bezpochyby hlavní záměr knihy).

Nakonec by se slušelo knihu ohodnotit. Podle mě jde o knihu čtivou a velmi zajímavou, a rozhodně jsem se při ní zamyslel, jestli bych chtěl takhle žít (ne) a jestli naše civilizace spěje podobným směrem (ano).

Hodnocení: 5/5

Stručné porovnání myšlenek Konce civilizace a 1984 (díky kterému jsem se o knize dověděl) můžete shlédnout zde (anglicky).

Proč jsem ateista

Poznámka: v tomto článku se budu komentovat mnohá náboženství, ale nejvíce nejrozšířenější z nich – křesťanství

Nebyl jsem vychováván v rodině věřících. Mí rodiče jsou ateisté, takže jsem za mlada nemusel chodit do kostela, nemodlil jsem se a nikdo mi neříkal, že Bůh stvořil Zemi a vesmír a rozhoduje o osudu všech lidí. Nevyprávěli mi, že Ježíš Kristus byl synem Božím a udělal za svého života (a smrti…) spoustu zázraků. Jsem za to svým rodičům velmi vděčný, protože mi umožnili rozhodnout se o své (ne)víře sám. Několikrát jsem o ní přemýšlel, párkrát četl, a už před dávnou dobou se rozhodl. V Boha věřit nebudu. Nikomu víru neberu, dokonce myslím, že to může být krásná věc. Myslet si, že po smrti se dostanu do Nebe, protože jsem se choval dobře. Nebo věřit na zázraky a na to, že nějaký z nich se mi stane. Jsem ovšem proti náboženstvím, která akorát ovlivňují lidi, nutí je věřit v hlouposti a popírají vědu.

Ale já se považuji za člověka, který se s problémy v životě umí poprat sám (i když, pravda, moc závažné zatím nemám) a nepotřebuji něco (někoho), v co bych věřil, k čemu bych se modlil, aby se mi ulevilo, protože Bůh mě vidí a pomůže mi. Nepotřebuji si myslet, že po smrti se něco stane s mou duší a že za je nesmrtelná, proto, abych žil dobrý život. Připadal bych si hloupě. Ale právě k tomu podle mě v dnešní době náboženství slouží. Aby lidem dávalo naději, že všechno se zlepší a že po smrti se budou mít dobře.

Přemýšlení nad původem náboženství mi pomohlo ujasnit si pár věcí a utvrdit mě v mém přesvědčení. Vím, že náboženství je velmi staré, ale jeho začátky (pohanství) jsou pro mě nudné. Každopádně jedna zajímavá otázka se nabízí – proč vůbec vzniklo? Já jsem si na ní zkoušel odpovědět a dospěl jsem k názoru, že lidem se prostě nelíbí, když něčemu nerozumí. (Bože nebe, sešli mi na půdu vodu a ty, bože země, udělej ze semínka kytku nebo Koukněte, blesky! To se na nás asi bohové musí zlobit, protože jinak opravdu nevím, jak by se tam dostaly.) Ovšem pohanství je pro většinu dnešního civilizovaného světa ubohé, a tak se posunu trochu dál.

Egyptské náboženství hrálo obrovskou úlohu v jedné z prvních civilizací. Egypťané věřili, že jejich farao je převtělením samotného boha Hora – směšné, že? Ale přesto tomu věřili snad všichni tehdejší obyvatelé. (Snad až kromě samotného vládce, který si doufám uvědomil, že převtělením boha není.) Díky tomu ale byli Egypťané ochotni faraovi sloužit, takže to svůj účel splnilo, ať už je to úsměvné jak chce. Doufám, že za tisíc let lidem budou připadat stejně směšná všechna dnešní náboženství.

Pak přišel judaismus, první monoteistické náboženství. Už je tady ten jediný všemocný Bůh, jakého všichni známe. Jenže to nestačí, protože judaismus se moc nezabývá posmrtným životem a lidé chtějí žít věčně. A tak přijde na řadu Ježíš Kristus, syn Boží, který provede spoustu zázraků, hlásá o Nebi a pak se za všechny obětuje. Pak přichází vrchol představení – zmrtvýchvstání. Kdyby Ježíš „nevstal z mrtvých”, pravděpodobně by se na něj zapomnělo a křesťanství by nikdy nedosáhlo takové obliby. Kolikrát jsem přemýšlel nad tím, kde bychom teď byli, kdyby před dvěma tisíci lety někdo nevykradl jeho hrob. (Mimochodem, opravdu by ukřižování bylo od Ježíše nějaká oběť, když věděl, že nakonec stejně vstane z mrtvých?) Náboženství totiž v minulosti velmi zpomalovala rozvoj vědy, protože si na mnoho otázek odpovídala Bohem.

Na Abrahámovských náboženstvích (židovství, křesťanství a islám) se mi také nelíbí, že po lidech chtějí, aby uvěřili jediné (popř. dvěma) knize (knihám). (Teď sice beru Starý zákon nebo Nový zákon jako jednu knihu, ale to snad není tak velký prohřešek.) Věřící žijí celý život v nejistotě – ve víře v něco, co je ve své podstatě neuvěřitelné, a mají tomu uvěřit na základě knihy. Ale to ještě není vše – obě knihy byly napsané několika neznámými autory v rozmezí stovek let. („Slepá víra je ironická odměna Stvořiteli lidské inteligence.” — Anonym)

Nelíbí se mi, že Bůh všechny nevěřící pošle do Pekla, do Nebe se můžou dostat jen věřící. Proč je pro Boha tak důležité, aby na něj někdo věřil, dokonce tolik, že jinak ho pošle do pekla? Zde je vidět snaha náboženství o to, aby věřícími bylo co nejvíce lidí. Někteří lidé podle mého názoru věří pouze ze strachu, aby se nedostali do Pekla. (Odmítám věřit v boha, který je hlavní příčinou sporů ve světě, káže rasismus, sexismus, homofobii a ignoraci a pošle mě do pekla, když jsem „špatný”. – Mike Fuhrman)

Jako poslední věc bych chtěl říci, že věřím na náhodu. Věřím, že vesmír vznikl Velkým třeskem a je to pro mě mnohem logičtější, než že ho vytvořil nějaký Bůh. Věřím, že život na Zemi vznikl naprosto přirozenou cestou, ikdyž to byla neuvěřitelně obrovská náhoda a je docela dobře možné, že nikde jinde ve vesmíru k tomu nedošlo. A že jsou některé věci nejasné? Radši budu žít v nejistotě, jak se něco stalo, než abych si řekl „to udělal Bůh…” a dál se tím nezabýval. (Je mnohem lepší brát vesmír takový, jaký doopravdy je, než setrvávat v bludu jakkoliv uspokojujícím a uklidňujícím. — Carl Sagan)

(Uvědomuji si, že některé myšlenky v tomto článku jsou nedokončené a za to se omlouvám, snažil jsem se počet takových omezit na minimum. Bez váhání článek komentujte, piště své postřehy atd. Ale dovoluji si upozornit, že všechny nenávistné nebo urážlivé komentáře směřující k věřícím nebo nevěřícím lidem budu mazat. Proto jsem ten článek nepsal.)

Doporučuji vám také zhlédnout mé oblíbené citáty o náboženství.

Haruki Murakami – Konec světa & Hard-boiled Wonderland

konecsvetaHaruki Murakami je současný spisovatel japonského původu. U nás je – tvrdím si říci – nepříliš známý, ikdyž to posuzuji pouze podle sebe (toto jméno jsem dříve neslyšel). Co jsem se tak koukal, tak jeho známá díla jsou například Norské dřevo nebo Kafka na pobřeží (tento název jsem ovšem již někdy slyšel), která si určitě později chystám přečíst, protože se mi líbí styl, kterým Murakami píše. 

Konec světa & Hard-boiled Wonderland je do češtiny zatím nejpozději přeložené dílo (2008) tohoto autora. Jde o příběh psaný v ich-formě, kde vyprávění probíhá střídavě ve dvou světech (Hard-boiled Wonderland v každé liché kapitole, Konec světa v každé sudé). Větší část knihy jsem si říkal, že bych klidně mohl přečíst nejdříve první svět a poté druhý, ale ke konci se oba velmi výrazně propojí. Hlavní postavě v obou světech budu říkat jednoduše „vypravěč” – jeho jméno v knize totiž nenajdete, což určitě patří k zvláštnostem této knihy.
V Hard-boiled Wonderlandu (který se odehrává v současném Tokiu) vypravěč pracuje jako kalkulátor, což je člověk, který se živí šifrováním dat takovým způsobem, aby data nemohl nikdo (kromě samotného kalkurátora) dešifrovat. Úhlavními nepříteli kalkulátorů jsou kódmani, jejichž úkolem je luštit jejich kódy. Vypravěč je jediný z kódmanů, kdo přežil operaci mozku, která jim byla provedena za účelem vměstnat jim do hlavy čip, který umožňuje mnohem dokonalejší šifrování dat – shuffling. Vypravěč to ale neví, zjistí to až později od starého vědce, který shuffling vymyslel. Vypravěč by měl být šťastný, ovšem s touto „dobrou” zprávou se zároveň dovídá i jednu špatnou…
Na Konci světa je vypravěč nový obyvatel Města. Město je velmi zvláštní – je „dokonalé”. Neexistuje tam žádné zlo, nikdo k nikomu necítí zlobu, závist nebo nenávist. To je ovšem vykoupeno hroznou cenou – nikdo tam necítí ani přízeň či lásku. Žádný obyvatel Města totiž nemá svou duši. Když do města přijde nový obyvatel, musí se nejprve zříci svého stínu. Ten je od něj oddělen a potom žije u Brány (vchod do Města) do té doby, než zeslábne a zemře – to většinou netrvá déle než jednu zimu. Potom se začne vytrácet obyvatelova duše. Vypravěčovi je zprvu svého stínu líto, ale ve Městě se mu začne líbit. Stane se z něho Čtenář snů, který má za úkol číst sny z lebek mrtvých zvířat, které jsou umístěné v Knihovně. Zamiluje se do Knihovnice, která mu se čtením snů pomáhá. Vypravěčův stín chce z Města co nejdříve utéci, protože cítí, že tam nepatří, a vypravěč – i přesto, že si nic z života předtím nepamatuje – uzná, že má pravdu.
Jsem velmi rád, že jsem tuto knihu dostal k Vánocům, protože jinak bych o ní s největší pravděpodobností v knihovně nebo v knihkupectví nezavadil. I přesto, že je delší, než jsem zvyklý (500 stran), vůbec jsem se u ní nenudil a vřele ji všem doporučuji.
Hodnocení: 4,5/5