Archive for the 'Recenze' Category

Michio Kaku – Paralelní světy

paralelnisvety

Protože mě baví číst si o vesmíru a chtěl bych ho alespoň v nějaké míře pochopit, vzal jsem si z regálu ve školní knihovně knihu s pěkným obalem a poutavým názvem Paralelní světy od amerického fyzika a popularizátora vědy Michia Kaku. V té době jsem ho ještě neznal, ale naštěstí zapůsobil efekt pěkné obálky.

Kniha mě okamžitě zaujala a četl jsem ji, myslím, mnohem rychleji než většinu beletrie. Možná to bylo tématem, resp. tím, že mě opravdu zajímá, ale navíc Kaku umí psát opravdu poutavě a srozumitelně. Při čtení jsem si uvědomil, jak moc důležité jsou zrovna v kosmologii paralely, protože s nimi si různé složité události a teorie dokážu představit mnohem jednodušeji, lépe si je pamatuji a mohu je pak celkem lehce vysvětlit ostatním.

Kniha má asi 350 stran spolu s poznámkami (resp. zdroji některých výroků), slovníčkem, doporučenou literaturou a rejstříkem (což jsou sice drobnosti, ale pomohou s pozdějším osvěžováním získaných znalostí). Tato délka je podle mě velmi dobře využita – je dostatečně velká na to, aby se do ní vešlo všechno důležité, a tak akorát malá, aby kniha nezačala nudit.

A o čem tedy je? O základních (a/nebo populárních) otázkách týkajících se vesmíru – o jeho vzniku a zániku, o tom, jak funguje, o černých či červích dírách, strunách, stroji času, paralelních vesmírech… Slibuji vám, že jestli vás vesmír fascinuje, po přečtení Paralelních světů bude ještě víc. A navíc mu budete snad alespoň trochu rozumět. Samozřejmě je pravda, že téměř nic o něm se neví s jistotou, ale Michio Kaku předkládá přesvědčivé argumenty založené nejen na vědeckém pozorování, ale i na myšlenkových pokusech. Většinou je struktura postupu taková, že nás seznámí s původní teorií týkající se nějakého problému — např. černých děr – a poté postupuje chronologicky tak, jak se situace vyvíjela. (Někdo navrhne teorii, ale druhý člověk v ní nalezne problém. Při řešení tohoto problému se zjistí, že původní teorie je chybná, ale je navržena nová teorie, která problém vyřeší. Ale… — Určitě si to umíte představit.) Líbí se mi, že nám Kaku nevnucuje své názory, ale pohlíží na problémy ze všech stran. Ke konci knihy nabízí pár otázek o vesmíru, lidech a jejich smyslu k zamyšlení.

Hodnocení: 5/5

Reklamy

Aldous Huxley – Konec civilizace

koneccivilizaceČetli jste knihu 1984 od George Orwella? Já sice zatím ne (chystám se, a to brzy), ale vím, že je to antiutopistický román popisující svět, ve kterém se naplnilo vše, čeho se obáváme nejvíce (např. ztráta svobody). Ale proč o tom vůbec píšu? Konec civilizace od Aldouse Huxleyho je totiž také antiutopie, akorát bere budoucnost z úplně druhé strany. Lidé jsou tvořeni tak, aby byli celý život šťastní. A to tvořeni myslím doslova. Neexistují rodiny, otcové ani matky – všichni vznikají uměle. V brzkém vývoji jsou mláďatům (děti), která jsou vytvářena většinou v „sadách” stejně vypadajících jedinců po desítkách, dodávány různé chemikálie, ať už pro podporu (nebo pozastavení) růstu nebo proti nemocem. Už v mládí začíná klíčový proces fordovské (Henry Ford byl zakladatelem a „bohem”) společnosti – predestinace.

Predestinace rozděluje obyvatele do pěti kast – alfy, bety, gamy, delty a epsiloni. Začíná už dodáváním chemikálií mláďatům – alfy dostávají chemikálie pro podporu růstu (výška je znakem významnějších lidí), protože z nich se stávají ti nejchytřejší, kdežto epsilonům se dává trochu alkoholu, aby se růst pozastavil. Epsiloni se „vyrábějí” rovnou po desítkách, protože budou využívaní na ty nejhorší práce a nepotřebují být každý jiný, jedinečný. Další fáze predestinace probíhá ve spánku, kdy se všem od narození až po téměř dospělost neustálým opakováním vštěpují do hlavy základní pravidla fordovské společnosti. Ta jsou mimo jiné soustředěna i na to, aby si lidé kupovali co nejvíce věcí a tak udržovali ekonomiku v chodu. Další (a pro společnost velmi důležité) pravidlo zní „všichni patří všem” – velmi časté střídání sexuálních partnerů je tedy naprosto přirozené. Všem to vyhovuje, protože sex je zábava a lidé nemají téměř žádné city (jejda, to jsem zmínil až teď?), takže nikdo nežárlí.

Jednoduše řečeno, v Konci civilizace jsou všichni naprosto spokojení. Práce je baví, a když zrovna nepracují, užívají si v pocitových kinech, při poslouchání syntetické hudby, v posteli nebo při sportování. A když přeci jenom mají špatnou náladu, vezmou si pár gramů somy, drogy bez negativních vedlejších účinků, a dalších pár hodin si užívají v „jiném světě”. Lidé fyzicky nestárnou, prostě po nějakém čase umřou. Nikomu nevadí, že neexistují knihy ani umění, protože ani nevědí, co to je. Fordovská společnost je ve svém smyslu dokonalá – ale upřímně, kdo z vás by v ní chtěl žít?

Děj se pohybuje okolo několika osob z fordovské společnosti a divocha z „necivilizované” společnosti (na Zemi existuje divošská rezervace, kde žijí zbytky pro nás normálních lidí, indiánů). I když je příběh těchto lidí zajímavý, podle mě slouží jen k tomu, aby se román pěkně četl a autor pomocí něho mohl pořádně popsat, jak by to mohlo v budoucnu vypadat (což je bezpochyby hlavní záměr knihy).

Nakonec by se slušelo knihu ohodnotit. Podle mě jde o knihu čtivou a velmi zajímavou, a rozhodně jsem se při ní zamyslel, jestli bych chtěl takhle žít (ne) a jestli naše civilizace spěje podobným směrem (ano).

Hodnocení: 5/5

Stručné porovnání myšlenek Konce civilizace a 1984 (díky kterému jsem se o knize dověděl) můžete shlédnout zde (anglicky).

Haruki Murakami – Konec světa & Hard-boiled Wonderland

konecsvetaHaruki Murakami je současný spisovatel japonského původu. U nás je – tvrdím si říci – nepříliš známý, ikdyž to posuzuji pouze podle sebe (toto jméno jsem dříve neslyšel). Co jsem se tak koukal, tak jeho známá díla jsou například Norské dřevo nebo Kafka na pobřeží (tento název jsem ovšem již někdy slyšel), která si určitě později chystám přečíst, protože se mi líbí styl, kterým Murakami píše. 

Konec světa & Hard-boiled Wonderland je do češtiny zatím nejpozději přeložené dílo (2008) tohoto autora. Jde o příběh psaný v ich-formě, kde vyprávění probíhá střídavě ve dvou světech (Hard-boiled Wonderland v každé liché kapitole, Konec světa v každé sudé). Větší část knihy jsem si říkal, že bych klidně mohl přečíst nejdříve první svět a poté druhý, ale ke konci se oba velmi výrazně propojí. Hlavní postavě v obou světech budu říkat jednoduše „vypravěč” – jeho jméno v knize totiž nenajdete, což určitě patří k zvláštnostem této knihy.
V Hard-boiled Wonderlandu (který se odehrává v současném Tokiu) vypravěč pracuje jako kalkulátor, což je člověk, který se živí šifrováním dat takovým způsobem, aby data nemohl nikdo (kromě samotného kalkurátora) dešifrovat. Úhlavními nepříteli kalkulátorů jsou kódmani, jejichž úkolem je luštit jejich kódy. Vypravěč je jediný z kódmanů, kdo přežil operaci mozku, která jim byla provedena za účelem vměstnat jim do hlavy čip, který umožňuje mnohem dokonalejší šifrování dat – shuffling. Vypravěč to ale neví, zjistí to až později od starého vědce, který shuffling vymyslel. Vypravěč by měl být šťastný, ovšem s touto „dobrou” zprávou se zároveň dovídá i jednu špatnou…
Na Konci světa je vypravěč nový obyvatel Města. Město je velmi zvláštní – je „dokonalé”. Neexistuje tam žádné zlo, nikdo k nikomu necítí zlobu, závist nebo nenávist. To je ovšem vykoupeno hroznou cenou – nikdo tam necítí ani přízeň či lásku. Žádný obyvatel Města totiž nemá svou duši. Když do města přijde nový obyvatel, musí se nejprve zříci svého stínu. Ten je od něj oddělen a potom žije u Brány (vchod do Města) do té doby, než zeslábne a zemře – to většinou netrvá déle než jednu zimu. Potom se začne vytrácet obyvatelova duše. Vypravěčovi je zprvu svého stínu líto, ale ve Městě se mu začne líbit. Stane se z něho Čtenář snů, který má za úkol číst sny z lebek mrtvých zvířat, které jsou umístěné v Knihovně. Zamiluje se do Knihovnice, která mu se čtením snů pomáhá. Vypravěčův stín chce z Města co nejdříve utéci, protože cítí, že tam nepatří, a vypravěč – i přesto, že si nic z života předtím nepamatuje – uzná, že má pravdu.
Jsem velmi rád, že jsem tuto knihu dostal k Vánocům, protože jinak bych o ní s největší pravděpodobností v knihovně nebo v knihkupectví nezavadil. I přesto, že je delší, než jsem zvyklý (500 stran), vůbec jsem se u ní nenudil a vřele ji všem doporučuji.
Hodnocení: 4,5/5

James Clavell – Král krysa

Král krysa - obalKrál krysa je první napsanou knihou z Clavellovy Asijské ságy, která obsahuje šest románů soustředěných v asijském prostředí celkově v období 17. až 20. století. Po silném zážitku z tého knihy se chystám přečíst i další z této ságy.

Děj se odehrává ke konci druhé světové války na území Japonska. Tam leží Čangi – zajatecký tábor, kde žije asi osm tisíc vojáků: převážně Angličani, Australani, Novozélanďané a Kanaďani. Nachází se tam věznice a vedle ní stojí i několik baráků, ve kterých žijí důstojníci a vyšší důstojníci. A v jednom baráku žije i dvacet pět amerických vojáků.

Situace tam vypadá tak, že všichni zajatci jsou silně podviživení a nemají co na sebe. Přes někoho v táboře prodávají všechny své věci – pokud ještě nějaké mají – a za získané peníze kupují jídlo. Tedy, ne tak úplně všichni. Existuje jedna výjimka, okolo které se celá kniha točí – desátník Král. Král je jeden z těch pětadvaceti amerických vojáků. On jediný si žije – dá se říct – v blahobytu. Nosí normální oblečení, jí normální jídlo, má spoustu všemi chtěných cigaret. Všichni v táboře mu závidí, a jemu se to líbí. A jakže to všechno získal? Král je totiž ten někdo, přes kterého všichni prodávají své věci. Status obchodníka si získal svou inteligencí, důvtipem a čestností. Tedy, čestností. Je sice pravda, že ještě nikdy neshrábnul všechny peníze, co za danou věc získal, ale na druhou stranu si bere hodně velkou část. Je to vlastně takový opak Robina Hooda – chudým bere a bohatým (sobě) dává. Nezáleží mu na tom, jak se mají ostatní – jeho heslo je, že každý se stará sám o sebe. Otázkou ovšem je, jak dlouho mu to ostatní budou trpět.

Hodnocení: 5/5; kniha je velmi dobře napsaná, autor dokázal popsat bídu, která v táboře panuje. Proto jsem se vcítil (alespoň do té míry, do jaké se člověk, který danou situaci nikdy nezažil, může vcítit) do pocitů obyvatelů tábora na konci knihy, kdy… no, přečtěte si to raději sami. Zásluhu na tom má určitě fakt, že Clavell sám byl při druhé světové válce zajatcem v Čangi, a ikdyž děj není založen na pravdě, určitě do knihy vmísal své vlastní pocity z tohoto pobytu.

Muž z la Manchy

Muž z la Manchy je divadelní představení (muzikál), které jsem měl možnost vidět v divadle Na Fidlovačce.

Miguel Cervantes, básník a spisovatel divadelních her, se ocitá ve vězení se svým sluhou poté, co se pokouší uzavřít kostel svaté inkvizice. Tam čeká na soud. S pomocí spoluvězňů začne hrát divadlo o Alonsovi la Mancha, venkovském zemanovi, který se spolu se svým sluhou Sanchou vydává do světa jako rytíř don Quijote, ikdyž ve skutečnosti rytíř není.

Na začátku cesty se odehraje známá bitva s větrným mlýnem – tedy s obrem, jak to vidí don Quijote. Po bitvě uvidí don Quijote v dálce velký hrad a chce se k němu vydat, protože chce být pasován na rytíře tamním pánem. Sancho sice vidí místo hradu hospodu, ale už ví, že jeho pán má trochu jiný pohled na svět, a tak neodporuje.

Hrad samozřejmě není hrad, ale hospoda. Hospodský ale s vidinou zisku přitvrdí donu Quijotovi a prohlásí se za pána hradu. Slíbí mu, že ho příští den ráno pasuje na rytíře.

V hospodě se nachází Aldonza, do které se okamžitě don Quijote zamiluje. Považuje ji za svou vysněnou ženu Dulcineu. Ta ho nejprve odmítá jako blázna, ale později se jí začne zamlouvat.

Mezitím se v sídle Alonsa la Mancha jeho budoucí zeť rozhodne, že svého (budoucího) tchána vyhledá a zkusí ho přivézt k rozumu. Nakonec se mu to povede, ikdyž don Quijot omdlí. Když se zpět ve svém sídle probudí zase jako Alonso, cítí, že umírá. Rozhodne se proto, že sepíše svou poslední vůli. Když ale začíná diktovat, komu co odkáže, do pokoje vtrhne Aldonza a snaží se ho přesvědčit, že je don Quijote. Alonso si na svůj druhý život zpočátku nepamatuje, ale pak si náhle vzpomene, vyskočí na nohy a chce zase cestovat po světě jako don Quijote. Téměř hned se ale složí zpět na postel, mrtvý.

Muzikál byl hrán zvláštní formou – divadla v divadle. Hlavní roli (dona Quijota) hrál bavič Petr Rychlý, Sanchu Panza hrál Václav Svoboda a Aldonzu (Dulcineu) hrála Tereza Bebarová.

Hodnocení: 3/5; sice to občas byla nuda, ale jinak celkem vtipné

Roald Dahl – Můj strýček Oswald

Můj strýček Oswald - obalOd Dahla jsem zrovna nedávno přečetl Princeznu a pytláka a co jsem na konci recenze slíbil, tak také plním. Další kniha, co se mi od něho dostala pod ruku, se jmenuje Můj strýček Oswald.
Kniha obsahuje zápisky z deníku autorova smyšleného strýčka Oswalda. Oswald je už v sedmnácti letech velkým milovníkem žen, dobrého jídla a vína. Předčasně dokončí střední školu v Anglii a na rok zamíří do Francie. Při rozlučkové párty v Anglii ale slyší vyprávění majora Grouta (přítele svého otce), které mu má změnit život. Major se v něm zmiňuje o puchýřnících – broucích ze Súdánu. Prášek, který vznikne rozdrcením jejich usušených těl, funguje jako nesmírně účinné afrodisiakum. Množství odpovídající pouze hlavičce špendlíku udělá s mužem divy. 
Oswald nelení a okamžitě po příletu do Francie oznámí své dočasné rodině, že s kamarády na pár dní pojede na venkov. Místo toho se ale vydá do Súdánu, kde nakoupí pět liber prášku z puchýřníků za padesát anglických liber. Ve Francii Oswald využije svého důvtipu, aby se o prášku dozvěděla „vyšší (bohatší) společnost“, a následně na něm vydělá sto tisíc liber – jeho vklad se mu tak dvoutisíckrát vrátí. Ale Oswaldovi to nestačí. Chce si vydělat rovnou milion liber, aby si zbytek života mohl užívat luxusu, a tak – zpět v rodné Anglii – zkombinuje svůj „vynález“ s objevem svého profesora Woresleye. Otázkou ovšem je, jestli jim jejich svým způsobem geniální nápad vyjde.
Můj strýček Oswald je kniha vskutku bravůrní. Připadala mi docela humorná a jistý (ikdyž pouze lehký) nádech erotična tomu byl třešnička na dortu. Příběh strýčka Oswalda je extrémně čtivý a velmi dobře vás zabaví na (teď už bohužel) dlouhé zimní večery. Pokud máte Dahla rádi, tuto knihu si určitě přečtěte, a pokud ho neznáte, myslím že touto knihou je docela vhodné se seznamováním začít :o). 
Hodnocení: 5/5; docela dlouho jsem se rozhodoval mezi 4 a 5, nakonec jsem se přiklonil k té lepší variantě

Ivan Mládek – Zápisky šílencovy

Zápisky šilencovy - obal

Když jsem se rozhodoval, kterou knihu z mé bedny si přečtu jako další, oko mi padlo na knihu se zajímavým obalem (později jsem zjistil, že to je jeden z Mládkových obrazů, které se vyznačují opačnou perspektivou – pár dalších jich je uvnitř knihy) a neméně poutavým názvem – Zápisky šílencovy. Zaujalo mě jméno autora – Ivan Mládek, kterého jsem znal jen jako zpěváka skupiny Banjo Band. Už podle názvu bylo jasné, že se bude jednat o humornou knihu, tak jsem jen doufal, že ten humor bude alespoň průměrný. To jsem se ale velmi mýlil!
Kniha pojednává o Zuzanovi Hlaváčkovi. Je rozdělena na čtyři části. První z nich je Moje rodina, kde Zuzan popisuje členy své rodiny. Druhá pak nese název Úterý – v ní popisuje běžný všední den. Ve třetí části Láska, zrada, Macocha vypráví o tom, jak se zamiloval a následně kvůli odmítnutí milované chtěl spáchat sebevraždu. A v poslední části – Boženka – hovoří převážně o své dceři (Božence). Na začáku, na konci a mezi jednotlivými částmi knihy jsou vloženy texty některých Mládkových písní.
Smát jsem se začal už na prvních stranách. Mládkův humor mě opravdu dostal. Kniha začala výborně a do konce už nepolevila. Některé vtípky jsou opravdu brilantní, nezapomenutelné, a ikdyž bych se o ně s vámi rád podělil, neudělám to – zmařil bych tak pár záchvatů smíchu těm, kteří si knihu budou číst. Nakonec mi bylo docela líto, že je kniha tak krátká (má asi 80 stran v malém formátu – přečetl jsem jí mezi přestávkami ve škole), ale možná to je její silná stránka – člověk si jí může přečíst vícekrát a tak si ji lépe zapamatuje.
Knihu opravdu velmi doporučuji, tak hodně jsem se už dlouho u ničeho nezasmál. Dokonce jsem si knihu přečetl hned dvakrát po sobě, aby se mi více vryla do paměti. Příběhy vyšinutého Zuzana by totiž byla škoda zapomenout. Také se chystám pořídit si některou jinou Mládkovu knihu a doufám, že se u ní pobavím alespoň z půlky tak, jak jsem se pobavil u Zápisek šílencových.
Hodnocení: 5/5