Archive for the 'Uncategorized' Category

O mešitě u Ground Zero

Krátké zamyšlení, které jsem měl za úkol napsat.

Chtěl bych se podělit o svůj názor na plánovanou stavbu muslimské mešity u Ground Zero. Newyorčané a vlastně (téměř) všichni Američané jsou jednoznačně proti stavbě této mešity, považují to za naprostou nehoráznost. Někteří se bojí, že když muslimům projde tohle, tak už se nebudou bát udělat cokoliv a nakonec ovládnou Ameriku. Nechápou, jak můžou mít takovou drzost, že si postaví mešitu tak blízko od místa, kde jejich přívrženci spáchali atentát. A já jim na to jen chci říct: „Chill out, people!“

Problém je podle mě hlavně v tom, že lidé tuto situaci moc řeší. Vymýšlejí a přidávají této stavbě významy neuvěřitelných rozměrů. Je to proto, že na muslimy svalují vinu za útok na Dvojčata a jsou za to na ně pořádně naštvaní. Nechci, aby to vyznělo tak, že muslimy obhajuji, jen si myslím, že je hloupé být naštvaný na každého muslima za to, že někteří následovníci jejich víry tento strašný čin vykonali. Argument, že Newyorčané nechtějí v blízkosti této tragédie vidět mešitu a přívržence islámu, je podle mě celkem pochopitelný (také jsem trochu xenofobní a muslimy v lásce nemám), ale zcela irelevantní, protože to je problém smýšlení těchto lidí a není tudíž objektivní. To, že si budou tuto mešitu spojovat s atentáty a budou ji považovat za provokaci nebo dokonce za jakýsi výsměch, je také jejich problém, protože tak to očividně plánované není. Abych to shrnul, nevidím žádný (ani morální) problém v tom, že u Ground Zero bude stát mešita. Neříkám, že se mi to líbí, sám za sebe bych jí tam mít nechtěl, ale to jen kvůli mému ne zrovna kladnému vztahu k náboženství všeobecně. To je ale jen můj osobní názor a chápu, že je nedůležitý a vůbec by mě nenapadlo ho prosazovat. Při posuzování takovýchto záležitostí by se podle mě mělo postupovat racionálně a ne emocionálně, tak jak se to děje zrovna u této kauzy. Chápu, je to těžké, protože útoky na Dvojčata byly opravdu strašlivé, ale postavení mešity nemusí být tak obrovská věc, na jakou to vypadá. Vinu na tom mají podle mě i média, která toto téma důkladně rozpitvala.

Haruki Murakami – Konec světa & Hard-boiled Wonderland

konecsvetaHaruki Murakami je současný spisovatel japonského původu. U nás je – tvrdím si říci – nepříliš známý, ikdyž to posuzuji pouze podle sebe (toto jméno jsem dříve neslyšel). Co jsem se tak koukal, tak jeho známá díla jsou například Norské dřevo nebo Kafka na pobřeží (tento název jsem ovšem již někdy slyšel), která si určitě později chystám přečíst, protože se mi líbí styl, kterým Murakami píše. 

Konec světa & Hard-boiled Wonderland je do češtiny zatím nejpozději přeložené dílo (2008) tohoto autora. Jde o příběh psaný v ich-formě, kde vyprávění probíhá střídavě ve dvou světech (Hard-boiled Wonderland v každé liché kapitole, Konec světa v každé sudé). Větší část knihy jsem si říkal, že bych klidně mohl přečíst nejdříve první svět a poté druhý, ale ke konci se oba velmi výrazně propojí. Hlavní postavě v obou světech budu říkat jednoduše „vypravěč” – jeho jméno v knize totiž nenajdete, což určitě patří k zvláštnostem této knihy.
V Hard-boiled Wonderlandu (který se odehrává v současném Tokiu) vypravěč pracuje jako kalkulátor, což je člověk, který se živí šifrováním dat takovým způsobem, aby data nemohl nikdo (kromě samotného kalkurátora) dešifrovat. Úhlavními nepříteli kalkulátorů jsou kódmani, jejichž úkolem je luštit jejich kódy. Vypravěč je jediný z kódmanů, kdo přežil operaci mozku, která jim byla provedena za účelem vměstnat jim do hlavy čip, který umožňuje mnohem dokonalejší šifrování dat – shuffling. Vypravěč to ale neví, zjistí to až později od starého vědce, který shuffling vymyslel. Vypravěč by měl být šťastný, ovšem s touto „dobrou” zprávou se zároveň dovídá i jednu špatnou…
Na Konci světa je vypravěč nový obyvatel Města. Město je velmi zvláštní – je „dokonalé”. Neexistuje tam žádné zlo, nikdo k nikomu necítí zlobu, závist nebo nenávist. To je ovšem vykoupeno hroznou cenou – nikdo tam necítí ani přízeň či lásku. Žádný obyvatel Města totiž nemá svou duši. Když do města přijde nový obyvatel, musí se nejprve zříci svého stínu. Ten je od něj oddělen a potom žije u Brány (vchod do Města) do té doby, než zeslábne a zemře – to většinou netrvá déle než jednu zimu. Potom se začne vytrácet obyvatelova duše. Vypravěčovi je zprvu svého stínu líto, ale ve Městě se mu začne líbit. Stane se z něho Čtenář snů, který má za úkol číst sny z lebek mrtvých zvířat, které jsou umístěné v Knihovně. Zamiluje se do Knihovnice, která mu se čtením snů pomáhá. Vypravěčův stín chce z Města co nejdříve utéci, protože cítí, že tam nepatří, a vypravěč – i přesto, že si nic z života předtím nepamatuje – uzná, že má pravdu.
Jsem velmi rád, že jsem tuto knihu dostal k Vánocům, protože jinak bych o ní s největší pravděpodobností v knihovně nebo v knihkupectví nezavadil. I přesto, že je delší, než jsem zvyklý (500 stran), vůbec jsem se u ní nenudil a vřele ji všem doporučuji.
Hodnocení: 4,5/5